43 příslušníků, psi a otevřená krypta

V úterý 27. října 1981 po poledni vtrhly do charitního domova v Kadani desítky příslušníků Bezpečnosti. Přijeli se dvěma služebními psy a pěti ženami určenými k osobním prohlídkám. Původně měli prohledat pokoj jedné staré dominikánky kvůli jejímu kontaktu s vyšetřovaným knězem Dominikem Dukou. Když nenašli očekávaný „závadný materiál“, proměnila se akce v prohlídku celého rozsáhlého domu.

Trvala do následujícího dne. Přímá účastnice zásahu, sestra Slavomíra Měřičková, později vzpomínala, že první den policisté prohledávali dům až do 21 hodin a druhý den od rána do 18 hodin. Policisté hledali tajná sklepení, okopávali zdi a nechali otevřít i kryptu. Uvnitř našli pouze tři rakve. Odvezli však stovky liturgických a modlitebních knih, dva cyklostyly a téměř všechny psací stroje. Zásah proti komunitě převážně starých žen nakonec vyústil ve vyšetřování tří sester a v odsouzení jedné z nich.

Hlavní vyšetřovací spis byl v roce 1993 zničen. Příběh ale nezmizel úplně. Naše Kadaň jej rekonstruuje z dobové zprávy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, odborné historické studie a z přesně lokalizovaných archivních stop, které přežily v několika různých institucích.

Záminkou byla korespondence s Dominikem Dukou

Dominik Duka, občanským jménem Jaroslav Václav Duka, tehdy působil v neveřejné dominikánské komunitě v Plzni. Neměl státní souhlas k výkonu kněžské služby a Státní bezpečnost jej vyšetřovala kvůli řeholní činnosti, sloužení bohoslužeb a rozmnožování náboženské literatury.

Jedna z kadaňských sester si s Dukou několikrát do roka vyměnila řeholní přání. Dobová zpráva uvádí, že právě tento kontakt byl sestrám předložen jako důvod prohlídky jejího pokoje. Sestra vysvětlila, že je příbuznou Dukaovy rodiny a jiný kontakt s ním nemá. V pokoji nebylo nalezeno nic, co by odpovídalo očekávání vyšetřovatelů.

Tím ale zásah neskončil. Naopak se rozšířil na celý areál. Pozdější odborná studie historicky pracující řeholnice Andrey Benedicty Hübnerové navíc uvádí, že se komunita dostala do hledáčku StB také na základě přímého oznámení jejího spolupracovníka Jindřicha Holečka. Holeček byl ve svazcích veden mimo jiné pod krycím jménem Čeřich. Přesný obsah jeho oznámení a jeho bezprostřední vztah k rozhodnutí o razii však dosud nemáme z primárního spisu.

Vzpomínka sestry Slavomíry zároveň potvrzuje, že vedoucí zásahu sestrám příkaz k domovní prohlídce skutečně ukázala. V té době žilo v domě přibližně 90 řeholnic; ležící a nemocné sestry zůstaly ve svých pokojích. Ještě před společným poučením se však muži podle svědkyně pohybovali po klauzuře a zapečeťovali vstupy na půdu.

Hledali tajné sklepy. Otevřeli i kryptu

V domě byly podle dobového svědectví jen dva běžné sklepy — jeden na zeleninu a druhý na brambory. Policisté se přesto soustředili na hledání „tajných sklepů“, které měly údajně spojovat klášter s městem. Okopávali zdi a nespokojili se ani s vysvětlením, že pod kostelem leží pouze stará krypta.

Pro staré řeholnice představovalo těžký zásah také porušení klauzury — prostoru, do něhož běžně neměli cizí lidé vstupovat. V průběhu prohlídky probíhaly dlouhé výslechy a sestry byly na chodbách střeženy.

Příslušníci se podle Slavomíry Měřičkové rozdělili do tří nebo čtyř dvoučlenných skupin. Sestry si prosadily, aby každou skupinu při prohlídce doprovázela jedna z nich. V noci zůstala budova pod dohledem a po chodbách chodili ozbrojení muži se psem.

Více než 800 knih a téměř všechny psací stroje

Dobová Informace o Chartě 77 uvádí, že sestrám bylo odebráno přes 800 liturgických knih. Šlo zejména o český překlad Liturgie hodin a překlady mešních modliteb. Rozsah zabavení souvisel i s tím, že jeden soubor Liturgie hodin tvořilo devět samostatných knih a vlastní soubor měla velká část komunity.

Zabaveny byly také starší strojopisy, další písemnosti, dva cyklostyly a 32 psacích strojů. Pouze jeden stroj zůstal v domě. Právě jeho záchranu dnes dokážeme popsat podrobněji: nemocná sestra Liborie jej schovala v posteli pod peřinou a odmítla při kontrole vstát. Sestry Zdislava a Teodora zase přenášely knihy v kbelíku do místností, které už policisté prohlédli; tvrdily, že jedné ze sester není dobře. Slavomíra Měřičková, jejíž pokoj přišel na řadu až druhý den, v noci pálila v kamnech materiály, které nechtěla vydat, až kamna úplně zanesla.

Sestry podle dobové zprávy nabízely policistům raději všechno jídlo, jen aby jim nechali knihy, bez nichž se nemohly společně modlit.

Na příběhu je podstatný rozpor: dva odvezené cyklostyly nebyly ukryté ilegální stroje. Studie uvádí, že byly povolené. Sestry na nich pro potřebu své komunity a dalších domů rozmnožovaly mimo jiné Liturgii hodin se souhlasem České katolické charity. Zajištěné materiály ale nebyly všechny stejného postavení. Vedle povolené liturgie vznikaly také další náboženské překlady, skripta a texty. Bez úplného soupisu proto nelze automaticky označit každou zabavenou položku za předem schválenou.

Staré ženy daly policistům deky a uvařily čaj

Dobová zpráva zachycuje scénu, která přesahuje úřední jazyk spisů. Přestože příslušníci starým ženám odvezli věci, které považovaly za zásadní pro svůj duchovní život, sestry jim na nevytápěné chodby přinesly přikrývky a připravily teplý čaj.

Právě tento kontrast patří k nejsilnějším obrazům celé události: na jedné straně rozsáhlá policejní operace se psy, prohledáváním zdí a otevřením krypty, na druhé straně komunita žen s vysokým věkovým průměrem, která se starala, aby mužům hlídkujícím na chodbách nebyla zima.

Krátce po zásahu zemřely tři jmenovitě doložené sestry

Hübnerová upozorňuje na mimořádný počet úmrtí bezprostředně po razii. V první polovině listopadu 1981 zemřely Felicitas Pinkasová, Leopolda Sádlíková a Albína Etzlerová. Ve druhé polovině měsíce zemřela další sestra. Na Moravci, kde ve stejné době proběhla obdobná policejní prohlídka, krátce nato zemřela Dignita Habartová.

Autorka studie dává nárůst úmrtí do souvislosti se stresem z dvoudenního zásahu a dlouhých výslechů. Historická časová návaznost je doložená, nelze z ní však bez zdravotní dokumentace vyvozovat přímou lékařskou příčinu jednotlivých úmrtí. Článek proto netvrdí, že razie smrt sester prokazatelně způsobila.

Tři vyšetřované, jedna odsouzená

Vyšetřování proti Janě Přibíkové, Boženě Duchoňové a Jiřině Musilové bylo zahájeno 21. ledna 1982. Týkalo se podezření z maření dozoru nad církvemi, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví a zneužívání socialistického podnikání.

Božena Duchoňová, řeholním jménem sestra Rostislava, měla na starosti jeden z cyklostylů. Až při třetím soudním řízení byla 30. listopadu 1982 odsouzena podle § 120 odst. 2 tehdejšího trestního zákona ke dvěma rokům odnětí svobody, podmíněně odloženým na čtyři roky. Obhájci se odvolali, ale Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek 21. prosince 1983 potvrdil.

Podle odborné studie soudce Vladimír Samochodkin sestru po vyhlášení rozsudku dále ponižoval a urážel. Přesné znění jeho výroků bude možné bezpečně citovat až z rozsudku, protokolu nebo jiného přímého záznamu uloženého v Moravském zemském archivu.

O knihy bojovaly ještě více než tři roky

Generální představená začala okamžitě usilovat o navrácení Liturgie hodin. Výsledek byl jen částečný. Po opakovaných urgencích dostaly sestry v prosinci 1984 zpět pouze zlomek knih vztahujících se k postní době.

Při soudním jednání v Chomutově 28. ledna 1985 žádaly o vrácení 17 titulů. Těchto 17 titulů proto nelze zaměňovat s úplným soupisem všeho, co bylo při razii zabaveno. Šlo jen o část produkce a o předměty, jejichž vrácení bylo v daném řízení požadováno.

Spis byl zničen. Příběh však zůstal rozptýlený v archivech

Vlastní vyšetřovací spis případu byl podle archivních záznamů zničen 4. února 1993. Tím mohly zmizet protokoly výslechů, příkaz k prohlídce i úplný soupis zabavených věcí. Neznamená to však, že nezůstaly žádné stejnopisy nebo navazující dokumenty.

Část podkladů přežila ve vyšetřovacím spise Dominika Duky pod archivním číslem V‑12555 PL. Rozsudky a další písemnosti k sestře Rostislavě jsou lokalizovány ve fondu E 109 Moravského zemského archivu. Ve stejném fondu mají být i seznamy samizdatů vytvořené pro řízení o vrácení knih. Situační zprávy vedoucích domova a zpráva okresní církevní tajemnice Antonie Ernestové z 31. ledna 1985 se nacházejí ve fondu ONV Chomutov – církevní tajemník ve Státním okresním archivu Chomutov se sídlem v Kadani.

Nejvýznamnější dosud neprostudovanou stopou jsou strany 480 až 483 druhého svazku V‑12555 PL, označované jako stanovisko k realizaci akce v Moravci a Kadani. Mohou ukázat, kdo rozhodl o rozsahu operace, s jakým cílem do Kadaně policisté přijeli a jak samotná StB hodnotila výsledek.

Co případ vypovídá

Razie nebyla jen pátráním po několika strojopisech. Byla demonstrací síly vůči komunitě, kterou režim už dříve zbavil možnosti svobodně působit. Policie hledala tajné prostory, které neexistovaly, otevřela kryptu se třemi rakvemi a odvezla modlitební knihy i zařízení, jehož používání bylo přinejmenším zčásti povoleno.

Státní moc přitom nemusela komunitu formálně zrušit. Stačilo jí zabavit nástroje, přerušit duchovní a publikační činnost, vyslýchat jednotlivé sestry a jednu z nich exemplárně odsoudit. Odborná studie tento přístup popisuje jako tlak, který měl řeholnice zastrašit a ponechat společenství takzvaně biologickému dožití.

Po více než čtyřiceti letech není celý policejní spis pohromadě. Přesto lze z přeživších dokumentů rekonstruovat podstatu události: do domu starých žen přijela síla neúměrná tomu, co nakonec našla. Tajná sklepení nebyla. V otevřené kryptě ležely jen rakve. Za „výsledek“ operace tak zůstaly především odvezené knihy, desítky psacích strojů, dlouhé výslechy a trest pro ženu, která obsluhovala povolený cyklostyl.