Klášter prý od roku 1961 zůstal prázdný. Za zdmi ale žilo 95 dominikánek

Na turistickém webu města se dodnes dočteme, že po odchodu posledních alžbětinek v roce 1961 zůstal celý klášterní komplex prázdný. Jenže ve stejném roce zde podle odborné studie založené na kongregačních archivech žilo už 95 dominikánek. A ještě v roce 1989 patřila Kadaň podle samotné kongregace mezi její tři velké konventy.

Nejde o drobnou nepřesnost v jednom letopočtu. Mezi rokem 1961 a odchodem dominikánek na jaře 1999 leží téměř čtyři desetiletí života, práce, vzdělávání, stárnutí a umírání komunity. Vznikaly tu překlady a náboženské knihy, sestry se učily jazyky a teologii, pracovaly s romskými dětmi, staraly se o nemocné spolusestry a udržovaly kontakty s dalšími dominikánskými domy.

A právě k závěru této etapy se nyní podařilo dohledat nový konkrétní údaj: při zrušení kadaňské komunity v roce 1999 přešly sestry do Střelic u Brna. Přesný den posledního stěhování ani přesný počet sester, které tehdy Kadaň opustily, ale veřejně dostupné prameny zatím neříkají.

Jedna věta na městském webu vymazala 38 let

Oficiální turistický portál Kadaně popisuje poválečný osud areálu tak, že se od roku 1950 měnil v charitní domov pro staré a těžce nemocné řeholnice. Poté uvádí odchod posledních alžbětinek v roce 1961 a větu, podle níž byl od té doby celý komplex prázdný.

Jenže odborná studie Andrey Benedicty Hübnerové, která pracuje mimo jiné s Archivem generální správy České kongregace sester dominikánek, popisuje přesně opačnou situaci. Stěhování dominikánek do Kadaně bylo nařízeno v létě 1960 a od 1. září 1960 zde charitní domov oficiálně fungoval. Do domu přicházely starší dominikánky z Víceměřic, Broumova a Jesence, jako ošetřovatelky sestry z Mukařova a později také řeholnice z Měděnce a Buchlovic.

Na konci roku 1961 bylo v Kadani 95 dominikánek. Hübnerová tento dům označuje za početně největší v historii kongregace.

Domov starých sester se změnil ve vzdělávací centrum

Obraz domu plného pasivních seniorek nesedí ani na další vývoj. Od roku 1967 působil u sester jako domácí kněz teolog ThDr. František Panuška. Hübnerová spojuje jeho příchod s pokoncilní obnovou komunity. V domě vznikly jazykové, pedagogické a teologické kroužky, sestry jezdily na kurzy liturgického chorálu a na katechetická setkání.

Jedna z nich, Vlastimila Župková, strávila dokonce měsíc na studiích v Římě. Po Panuškovi převzal v roce 1973 duchovní péči dominikán Vít Beneš OP. Sestry pokračovaly ve studiu dokumentů druhého vatikánského koncilu, překladech a podle odborné studie také v apoštolátu mezi romskými dětmi.

Dominikánská tradice klade na studium velký důraz. V kadaňských podmínkách normalizace tak vzniklo prostředí, které bylo na jedné straně domovem přestárlých řeholnic, ale na druhé straně živou intelektuální dílnou.

Devět knih Liturgie hodin a povolený cyklostyl

Nejviditelnějším výsledkem této práce byly texty. Na cyklostylu, jehož provoz byl povolen Českou katolickou charitou, vznikala česká Liturgie hodin, Stanovy kongregace, Knížka modliteb, Misál, texty Kateřiny Sienské, skripta pro bohoslovce a další náboženská literatura.

Jeden soubor Liturgie hodin měl devět svazků. Jeden takový komplet se podle odborné studie dochoval v konventní knihovně dominikánek v Bojkovicích. Tam se nachází i většina dochované samizdatové produkce spojené s kadaňským domem.

Přímá pamětnice na webu dominikánek popisuje, že knihy sestry nejen vyráběly pro vlastní potřebu. Snažily se je také předávat kněžím, příbuzným a dalším lidem. Vzpomíná například na cestu autem z Kadaně do Broumova s vozem naloženým knihami o svatém Dominikovi.

Komunita stárla. A stále se doplňovala

Režim po roce 1950 ženským řeholním komunitám znemožnil běžné přijímání dorostu. To se v Kadani projevovalo stále silněji. V roce 1978 bylo z osmnácti sester zaměstnaných v charitním domově jen sedm v produktivním věku.

Zároveň ale Kadaň přijímala starší sestry z dalších rušených nebo měněných domů. Právě proto počet obyvatel kláštera neklesal jednoduchou přímkou. Pamětnice z Buchlovic například zaznamenaly, že když 27. června 1985 odjížděly poslední sestry z Buchlovic do Kadaně, doprovodil je až do nového působiště tamní kněz Alois Honek. Ve svých vzpomínkách napsaly, že tehdy v Kadani žilo stále přes devadesát sester, většinou vysokého věku.

To je důležitý kontrolní bod. Čtyři roky po velké policejní razii nebyl kadaňský dům prázdný ani zdaleka. Naopak dál fungoval jako jedno z hlavních míst, kam kongregace soustřeďovala seniorky.

Rok 1981 nebyl celý příběh

Policejní zásah z října 1981 patří k nejdramatičtějším okamžikům historie domu. V předchozích dílech jsme popsali dvoudenní prohlídku, zabavené knihy a stroje, agenta Čeřicha i dosud neuzavřenou otázku, kdo formálně vydal příkaz k zásahu.

Pro život komunity je ale důležité nezastavit dějiny právě u razie. Pamětnice, odborné studie i řádové dějiny ukazují, že dům dál fungoval. Sestry stárly, pracovaly podle svých možností, přicházely další seniorky a komunita přežila i samotný komunistický režim.

Oficiální web České kongregace sester dominikánek uvádí, že v roce 1989 existovaly v naší zemi tři velké dominikánské konventy: Broumov, Kadaň a Litoměřice. Kadaň tedy stála na konci komunistické éry přímo mezi hlavními domy kongregace.

Největší pohřebiště kongregace

Stárnutí komunity má v Kadani dodnes fyzickou stopu. Hübnerová uvádí, že v průběhu 28 let zde zemřelo více než 200 dominikánek a Kadaň se stala největším pohřebištěm kongregace – počtem pohřbených měla překonat i zakladatelskou Olomouc.

Ještě silnější je přímé svědectví tří sester. Beata, Václava a Slavomíra v roce 2004 v Buchlovickém zpravodaji napsaly, že na kadaňském hřbitově leží přibližně dvě stovky jejich spolusester.

Další vzpomínka publikovaná samotnou kongregací popisuje Kadaň jako rozsáhlou dominikánskou nekropoli s asi dvěma sty pohřbenými. Do Kadaně se pohřbívalo například i z Litoměřic, kde vlastní dominikánský hrob nebyl.

Po roce 1989 začala cesta z Kadaně

Sametová revoluce změnila možnosti celé kongregace. Řádové dějiny popisují návraty do Bojkovic, Prahy a dalších míst a obnovu školské či pastorační činnosti. Zatímco broumovský konvent se v roce 1990 přesunul převážně do Bojkovic, kadaňská komunita podle pozdější odborné práce postupně mířila do Střelic.

Práce Heleny Hřebačkové z roku 2024 je pro konec kadaňského domu zásadní, protože vychází přímo z kronik kongregace a jednotlivých domů. Uvádí, že do Střelic přicházely skupiny z různých komunit a v roce 1999 tam přišly sestry z Kadaně při uzavření jejich původní komunity.

Po tomto přesunu dosáhla střelická komunita 46 sester, což byl její historicky nejvyšší počet. Tento údaj ale nesmíme obrátit na tvrzení, že z Kadaně odjelo právě 46 žen. Ve Střelicích už předtím žily sestry z jiných domů a průběžně docházelo k úmrtím i dalším přesunům.

A co se dělo s budovou?

Také majetkový příběh je potřeba formulovat opatrně. Turistický web města uvádí, že se klášter v roce 1989 stal majetkem pražských alžbětinek, konkrétně konventu Na Slupi. Přesný právní mechanismus tohoto převodu či navrácení ale v podkladech, které jsme pro tento díl získali, rozepsán není.

Jistý je konec současného vlastnického oblouku. V roce 2025 město Kadaň koupilo areál od Konventu sester alžbětinek v Praze za 28,95 milionu korun. Smlouva je evidována v registru smluv. Dnes tak město vlastní budovu, o jejíž poválečné historii jeho vlastní turistický portál stále podává neúplný obraz.

Časová osa domu, který nebyl prázdný

Co tedy skutečně zůstalo „prázdné“?

Možná nic jiného než mezera v běžném vyprávění o městě. Klášter se po odchodu alžbětinek v roce 1961 neztratil z dějin. Jen se změnili lidé, kteří v něm žili.

Pro dominikánky se Kadaň stala místem, kam režim soustředil stárnoucí komunitu. Ony z něj ale vytvořily víc než dožívací zařízení. Studovaly, překládaly, tiskly, učily, pečovaly jedna o druhou a udržovaly řeholní život v podmínkách, které jim nedávaly mnoho prostoru k vlastnímu rozhodování.

Na konci příběhu nezůstala jen policejní složka a zabavené knihy. Zůstala také knihovna v Bojkovicích, řádové kroniky, vzpomínky pamětnic a především kadaňský hřbitov s jednou z největších fyzických stop dominikánské historie v České republice.